Poslední den ve škole

A je to tady - poslední školní den. Na jednu stranu se těším domů, na druhou ne. Těším se za svou skvělou rodinou, nebýt jí, tak si tu snad svůj pobyt i prodloužím (jo, až tak se mi tu líbí). 

Ve škole mám připravené dary a pohoštění pro děti. V kanceláři mám připravenou Fantu a Colu, plastové kelímky, brčka, ubrousky, dárky pro děti a pro mého kolegu Sok Cheata.

Ráno se loučím s Bárou, která odjíždí na pár dní do Bangkoku. Připravím si batoh s věcmi, na sebe si beru novou bílou košili a (POZOR) maluju se.

Po příchodu do školy jdu hned do kanceláře a začnu hysterčit, protože nevidím nic z věcí, které jsem předchozí dny nakoupila.. Jdu za Sárou a když jí říkám, že nemůžu nic najít a že mi to nejspíše někdo vzal, v očích mám slzy. V tom momentě si řeknu, že když mě rozhodí tohle, zcela určitě budu ubulená při loučení s dětmi. Sára prohledá kancelář. Všechno, kromě lahví s pitím najde. Lahve s pitím si vezmu ze školní "kantýny" a je to, jsem zase spokojená. Ještě stihnu nakrájet a rozdělit ananas do mističek a upaluju do třídy. 

Sok hned na začátku hodiny dětem oznámil, že tohle je naše poslední společná výuka. Povídáme si, hrajeme hry. O pauze se pochválím za to, jak se držím, že nebrečím. Jako bych to zakřikla, protože kdykoliv od té chvíle pomyslím na to, že tyhle rošťáky už nikdy neuvidím, derou se mi do očí slzy. Včera jsem vytiskla naše společné fotky, nalepila na barevný papír a vyvěsila je na zeď vedle tabule. Taky jsem napsala dopis, kterým dětem ve třídě nechám. Čtu jim ho, děti vzorně poslouchají. Je vidět, že některé děti dojal. Se Sokem jsme si řekli, že si budeme vzájemně posílat obrázky. Ty mé potom ukáže dětem.

Na konci dopolední hodiny předávám dětem dárky. Každý žák dostane sešit, penál, ve kterým bude mít propisku, obyčejnou tužku, pastelky, gumu, pravítko a bělítko. Všechno má specifický tvar či potisk. Jeden po druhém mi děkují a já začínám být opět dojatá. Učitel žáky vyzývá k tomu, aby mi popřáli, nebo sdělili to, co chtějí. Někteří mi říkají "good luck", jiní "I love you". Jeden žák mi řekne, že na mě nikdy nezapomene a že jsem nejlepší učitelka, kterou měl. No, to by dojalo snad každého. Na společném line-upu jsem se rozloučila nejen s "mými" dětmi, ale i ostatními. Někteří žáčci dokonce brečeli.. Nastalo hromadné objetí a poslední jednohlasné"goodbye teacher".

V polední pauze nám ve sjednaný čas přivezli pizzu. Část objednávky přivezli dopoledne pro děti, část pro učitele a část pro děti  odpoledního vyučování. Pizzu jsme objednali s Nikki - dobrovolnicí, která opouští školu ve stejný den jako já. Na stůl jsme rozprostřely různé druhy pizzy a společně ochutnávali jejich chuť. Učitelé si vše fotili a vychutnávali každý kousek pizzy. Moc nám děkovali. Další dojetí přišlo právě tehdy, kdy nám někteří učitelé (kteří byli ještě starší než já) řekli, že dnes jedli pizzu poprvé v životě. Hned jsem měla z téhle "akce" ještě větší radost. 

Po polední pauze nastalo vše znovu. První část hodiny jsme s dětmi trávily tím, že mě učily některá khmerská slovíčka a věty. Taky mi zpívaly a malovaly. Poté jsem šla pro objednané pizzy, které mi právě dovezl zaměstnanec pizzerie. Když jsem vešla s krabicemi do třídy, děti začaly tleskat a křičet. Každému jsem dala jeden kousek pizzy a nádobku s kečupem. Děti čekaly na to, až bude mít každý svůj kousek a poté začaly společně jíst. Tedy spíš vychutnávat. No a teď nastal moment, který si vybavím snad vždycky, když budu jíst pizzu. Některé děti si svůj kousek pizzy zabalily domů a prstem olizovaly samotný kečup. Některé děti jedly po malých kouscích a strašně dlouho. Pizzu jedly špejlí (!) - nejdříve sýr, poté maso, rajče a na závěr těsto. No, já bych stihla za tu dobu sníst celou (snad i velkou :-D). Myslím, že pro většinu dětí to byla první pizza v životě. Ačkoliv mi na mou otázku: "What is your favourite food?" často odpovídaly, že pizza, myslím si, že jí znaly pouze z obrázku.

Nastalo předávání dárků, při kterém se jedna holčina, která chodí do mé třídy sotva měsíc, rozbrečela. Byl to doslova záchvat breku. Dárek nechtěla, místo toho mě chtěla obejmout a namalovat mi obrázek. Řekla mi, že jsem pro ní něco jako mamka a že na mě nikdy nezapomene. Pocit dojetí. Už tak po desáté... Po jedenácté nastalo tehdy, když jsem zjistila, že není jediná, kdo pláče kvůli tomu, že odjíždím.

Od té chvíle jsem se ani nesnažila mé tekoucí slzy zastavovat. Nastalo objímání, loučení. Předala jsem dárek kolegovi Sokovi. V dárkové tašce měl vybavený penál a luxusní blok. Tyhle věci snad použije při svých studiích na univerzitě. Do tašky jsem také přiložila dopis, ve kterém jsem mu děkovala a přála štěstí. Poděkoval a měl proslov před celou třídou. Dojetí po dvanácté.

Aby toho nebylo málo, následoval odpolední line-up. Můj poslední. Teď jsem měla proslov já a to jak k dětem, tak k učitelům.  Sára (ředitelka školy) mi předala obálku s doporučením a poděkováním, což bylo moc milé. Ptala se dětí, zda mi chtějí něco říci. Pokud ano, dotyčný šel ke mě a do mikrofonu mi sdělil co chtěl. Většinou mi děti děkovaly a přály mi štěstí. Nejsilnější vlna emocí přišla tehdy, když jsem viděla jak Henry, jeden z mých oblíbenců, jde přímo ke mě.  Henry řekl, že na mě nikdy nezapomene a objal mě. V tu chvíli už jsem zase smrkala, utírala si slzy a přála si, aby tahle silná chvíle skončila.

Loučily se se mnou i děti, které jsem jen potkávala na chodbě. Dokonce se se mnou objímaly i děti, o kterých jsem si myslela, že mě moc nemusejí..

Po skončení line-upu jsem se rozloučila s učiteli a z některými jsem se domluvila na společné večeři.

V šešt hodin jsem měla sraz s učitelkou Ma ve škole Na sobě měla mé tričko, které jsem jí věnovala. Od školy jelo 5 učtelek včetně mě na "local market", ve kterém jsou zejména místní lidé, kteří zde tráví čas nakupováním či piknikováním. Tohle místo jsem měla na svém to-do listu, ale tak nějak jsem se ho vzdala. Osud to zase vyřešil. Přeci jen jsem se na tohle místo dostala.

Myslím, že lepší zakončení pobytu bych jen těžko vymýšlela.

Na trhu jsme si vybraly jeden stánek s jídlem u kterého byli piknikové deky, které kambodžané velmi často používají. Objednaly jsme si rýži, ryby, vajíčka, kuře a žábu. Společně jsme si posedaly na deku a začali ochutnávat. Vše jsme samozřejmě jedly rukama a hlasitě jsme mlaskaly. Ačkoliv se mi do toho ze začátku příliš nechtělo, ochutnala jsem žabí nožku a překvapilo mě, jak moc dobrá byla.

Jediné minus, která tahle večeře měla, bylo to, že si učitelky myslely, že je na večeři zvu. Nejdříve jsem z toho byla trochu naštvaná, ale když jsem viděla společný účet, který vyšel na necelých 10 dolarů (cca 220 kč), řekla jsem si, že jim to zaplatím dokonce i s radostí. Stálo mi to za to - posezení s místními lidmi a jídlem v místní lokalitě. 

Na motorce jsem dovezena do školy a odtud na kole domů, kde mě čeká balení krosny. V noci nemůžu spát, pořád nad něčím přemýšlím a promítám si, jak skvělé to tu bylo..